...Bez názvu...
Jak jen to říct? Nevím. Krutou pravdu nebo milosrdnou lež? Co z toho si vybrat? Pravdu? Tou ti ublížím. Lež? Tou ublížím sobě. Jak z toho bludného kruhu ven? Musí existovat nějaká cesta, nějaký řešení, jak neublížit ani jednomu z nás.
Nejjednodušší bude skončit. Skončit se vším, co začalo. Skončit se vším, co začít nemělo. Rozmotat ten uzel uprostřed lana nad propastí, přes který se nemůžu dostat. Spadnout až na dno, nenechat za sebou žádné stopy. Zmizet ti ze života, už ti dál neubližovat….
Vím, že se ti moje řešení nebude líbit, ale nemám jinou možnost. Už jsem toho zničila dost. Zničila jsem tebe, zničila jsem sebe, zničila jsem to, co mezi námi kdy bylo.
Ale věř, že jsem to takhle nikdy nechtěla. A když už se to stalo, musím to nějak vyřešit. Skončit. Přestřihnout lano. Spadnout. Padat a padat. Už se nikdy nezastavit. Už nikdy nic nezničit. Už tě nikdy nevidět.
Můžeš zůstat pouze v mých myšlenkách, tam už ti nikdy neublížím. Odtamtud se už nikdy nedostaneš a to je to po čem toužím.
Ne, nechci ti už ubližovat. Nechci dál ničit tvůj život. Ani svůj. Musí to skončit. Ta naše láska a zároveň nenávist musí skončit. Už takhle dál nechci žít. Neustále ve strachu, že o tebe přijdu… Ale pak, když jsi se mnou, mám pocit, že tě nechci, že tě nenávidím.
Je tohle ještě láska nebo už jen nenávist? Třeba se jen nechci smířit s tím, že vedle mě nebudeš. Že budu sama. Toho se bojím? Proto tě nechci ztratit? Tak proč se tedy hádáme? Má takový vztah budoucnost? Nechci zůstat sama. Nechci zůstat ani s tebou. Ale už se musím rozhodnout. Jak to cítíš ty? Proč mi nic neříkáš? Já vím proč. Protože nejsi. Neexistuješ. Jen jsem si tě vymyslela, abych nebyla sama. Nebo možná existuješ. Možná jsme se ještě nepotkali. Ale co když se nenajdeme nikdy? Nechci žít jen se svým snem, ale dokud tě nenajdu, tak nic jiného mi nezbývá.
